Do první světové války byly u nás obchůzky s Luckou velmi oblíbené. Někdy chodila Lucka sama, někdy ji doprovázely stejně oděné postavy. Typickým atributem byla bílá maska velmi podobná maskám morovým. Obchůzky s Luckou se někdy účastnila i další hrůzu a strach budící postava – Perchta. V masce s rohy, začerněnými tvářemi a obráceným kožichem se zjevovala i v jiné adventní dny. Lucky s oblibou trestaly muže, zakazovaly předení a draní peří.
Známé pořekadlo „Lucie noci upije, ale dne nepřidá“ má zajímavou historii. Do roku 1582 platil juliánský kalendář a Lucie měla svátek v den slunovratu, proto „Lucie noci upije“. Po zavedení gregoriánského kalendáře se svátek posunul a oblíbené rčení dostalo druhou polovinu „ale dne nepřidá“, protože slunovrat ještě nenastal. Obchůzky na svatou Lucii byly velmi oblíbené, světice byla považována za královnu zimy. Ode dne jejího svátku se odkládalo každý den až do Štědrého dne jedno poleno, dřevem se pak topilo na Boží hod vánoční (25.12.). Věřilo se také, že když dá hospodyně každý den stranou kousek těsta s kořením, nebudou nad nimi mít čarodějnice moc. A snad nejzajímavější pověrou bylo, že když hospodář vyrobí na sv. Lucii stoličku a v místě suku nechá otvor, může jím o mši na Boží hod rozeznat v kostele čarodějnici.
V současné době se obchůzky obnovují v muzeích v přírodě – skanzenech.
My k vám dneska přivádíme svatou Lucii,
co ona zkusit musela, to snad každý ví.
Nechtěla si krále vzít, raději zvolila zemřít,
než by svého Krista Pána měla by zapřít.
Hospodáři s hospodyní, my vás prosíme,
dovolte nám hospodařit ve vašem domě.
Cukroví vám napečem, celý byt vygruntujem
a ještě vás, milej pane, vyfešákujem
(Říkanka z Šumavy)
Lucii a Barboru můžete vidět v Národopisném muzeu Národního muzea v Praze.